Saze - Singly 1970 - 1988

Žánr: československý freak folk
Vydáno: 20. 3. 2020
Songů: 15

Audioarchiv kdysi státního vydavatelství Supraphon dodnes skrývá mnohé poklady. Některé z nich se pravidelně dostávají na světlo světa ve zvukově vyčištěných verzích, což se na konci března stalo také s nahrávkami skupiny Saze. Ta vznikla už v šedesátých letech, kdy byl jejím členem také Ivan Král, postupně se ale z rockové kapely stalo folkové duo, jehož pevnou součástí byl jen multiinstrumentalista a zpěvák Jiří Burian.

Zejména singly z počátku sedmdesátých let stojí za poslech. Mísí se v nich totiž vliv šedesátkového psychedelického folku, vícehlasů CSN(Y) a poetiky absurdna. Některé písně svůj původní smysl ztratily v průběhu času, jiné ho neměly nikdy, jejich dadaistický humor ale funguje i dnes.

Na pozdějších nahrávkách se sestava rozšiřovala o další hudebníky (v některých skladbách účinkuje i Radim Hladík), Saze využívali možnosti studiové techniky, přiblížili se k nové vlně a nonsensový humor se přenesl spíše do hudební roviny. Původní kouzlo se ale vytrácelo, což potvrdily i polistopadové pokusy o resuscitaci Sazí.

Palec nahoru: "Kdopak umí z člověků, schovat kombajn pod deku?"
Palec dolů: škoda, že Saze nezůstali u své akustické verze.
Top Track: 1 560 000 permoníků
Zkuste zde:
 

Archívny Chlapec - Zapadákov

Žánr: folk
Vydáno: 13. 3. 2020
Songů: 12

Koncerty a festivaly se sice ruší, to ale neznamená, že by umělci za časů koronaviru přestali tvořit. V posledních dnech vydal u Slnko Records svou novou desku slovenský písničkář Archívny Chlapec a jeho Zapadákov je ideálním soundtrackem do domácí karantény.

Po experimentech s elektronikou na předchozím Tranzitu představuje Zapadákov radikální návrat ke kořenům. Prakticky pouze za doprovodu akustické kytary (a hostující zpěvačky Prune) deklamuje Archívny Chlapec se svou typickou naléhavostí texty, náležící k tradici "konfesních" písničkářů. Také aktuální nahrávka je tak upřímnou sondou do jeho života, vztahu i vnitřních monologů.

Jakýmsi leitmotivem Zapadákova je umění zastavit se a přerušit každodenní stereotyp a shon. "A náhle sa nie je kam náhliť" konstatuje v tomto kontextu Archívny Chlapec v písni Nemám rád poviedky. Sice nechtěně, ale o to trefněji tak vystihuje atmosféru posledních (a následujících) dní.

Palec nahoru: upřímné a na dřeň ohlodané písničkářství.
Palec dolů: některé písně zbytečně natahované.
Top Track: Môžeme si to dovoliť
Zkuste zde:
 

Will Eifell - Málo času spát

Žánr: elektronické písničkářství
Vydáno: 25. 2. 2020
Songů: 8

Ústecký hudebník Will Eifell na svých nahrávkách ukazuje, jak všeljak může znít písničkář na začátku 21. století. Své první album natočil s doprovodem kapely, následovala sólová a striktně lo-fi/DIY kytarová nahrávka a na třetí pokus se vrhnul od kytary k počítači. Zařadil se tak po bok jmen jako Člověk krve, Cermaque, Jan Burian (sic!), Děti mezi reprákama nebo Kittchen.

Zejména dva poslední zmiňovaní jsou pro desku Málo času spát důležití. Zatímco Jakub König pouze v roli výrazného inspiračního zdroje, Dominik Zezula z DMR album také produkoval a hostuje v několika skladbách.

V nejlepších momentech výsledné nahrávky (tedy v písních jako Vlčí dny, Salome, Tady jsme) se kytara přirozeně setkává se synťáky, překvapivě tanečními beaty a texty, které netrpí písničkářskou upovídaností. Mají naopak smysl pro výstižné slogany a navazují tak spíše na tradici tuzemské alternativy. Z dosavadních eifellovských mutací se tak ta aktuální jeví jako nejposlechuhodnější.

Palec nahoru: viz poslední větu.
Palec dolů: spíše tuctový hlasový projev.
Top Track: Když tvý dny chytí dech
Zkuste zde:
 

Nina Rosa - Discover

Žánr: world music
Vydáno: 23. 10. 2019
Songů: 10

Na tuzemské scéně je neustále co objevovat. Důkazem budiž také trio Nina Rosa v čele s houslistkou a zpěvačkou Ninou Marinovou. To si ostatně objevování vetklo do názvu své debutové nahrávky Discover. Album sice vyšlo už loni v říjnu, pokud jste se k němu ale doteď nedostali, stojí zato tuto chybu napravit.

Skupinu Nina Rosa tvoří študovaní hudebníci, v jejichž dosavadním životopisu figurují například jména jako punkový kabaret První hoře, barokně-jazzoví Transitus Irregularis nebo neošansonová Voila. Právě tvorba této skupiny se v hudbě Nina Rosa odráží možná nejvíce.

Discover stojí na akustickém zvuku a zpěvných melodiích, díky nastíněné hudební všežravosti jednotlivých členů tria je ale mnohem pestřejší. Nina Rosa tu vyzobává prvky z nespočtu žánrů a přesazuje je do nových kontextů. Neutápí se přitom v bezúčelném experimentování, zní aktuálně a umí být přístupná i pro "normální lidi".

Palec nahoru: nápaditě zaranžované písničky a zároveň vlastně jedna z desek roku.
Palec dolů: eklektičnost má za výsledek menší míru osobitosti.
Top Track: Szalej
Zkuste zde:
 

Pavel Čadek - Cellofolk

Žánr: písničkářství
Vydáno: 25. 10. 2019
Songů: 13

Současná doba nejspíše očividně přeje písničkářům, kteří se snaží publikum spíše pobavit, než cokoliv jiného. Prosadit se na této scéně není úplně jednoduché, Pavlu Čadkovi se to ale daří a to nejen díky netypickému doprovodnému nástroji, po kterém ostatně pojmenoval i své debutové album (a jako by jich už teď nebylo málo, tak rovnou celý žánr).

Violoncello je dominantní také na samotné nahrávce, kde mu přizvukuje pouze cajon nebo akordeon. Pavel Čadek tak odolal současnému trendu popového zvuku a drží se skromnějšího folkového aranžmá, i když se nebrání ani vlivům hip-hopu. Pro svůj neoposlouchaný zvuk dokáže Cellofolk udržet pozornost po celé ploše nahrávky.

Ta se skládá z větší části z písní veselých, milostných a veselých milostných. Jejich autor přitom překvapí hned první písní Dobrý den, která je s prohlášeními jako "Nemám co číct, fakt nic/Snad jen, že cello prosím do odposlechu trochu víc" vlastně trefným sebeironickým příspěvkem na diskuze o vyprázdněnosti současných písničkářů.

Palec nahoru: originální hlas (a hlavně zvuk) na současné písničkářské scéně.
Palec dolů: ne že by citovaná píseň neobsahovala špetku pravdy.
Top Track: Ona má
Zkuste zde:
 

David Pomahač - Do tmy je daleko

Žánr: písničkářský pop
Vydáno: 7. 2. 2020
Songů: 10

I přes rozpuštění úspěšného dua Kieslowski jeho protagonisté ze scény nezmizeli. Marie Kieslowski je součástí ansámblu Zvíře jménem Podzim, zatímco David Pomahač vydal třípísňové EP ve dvojici s producentem Martinem Tvrdým. Tato spolupráce sice zřejmě ještě není uložena k ledu, Pomahač se ale aktuálně prezentuje spíše jako sólový písničkář.

Na začátku letošního roku vydal svůj sólový debut Do tmy je daleko, jehož klíčová slova jsou: tma, chlad, stíny, osamění, únava, ukrývání. David Pomahač tu ve svých typicky strohých textech odkrývá pocity člověka, stíhaného depresemi a toužícího po světle. I to se ale na albu nachází, takže jeho celkové vyznění není takové, jak by mohl předchozí popis naznačovat.

Zvukově nahrávka navazuje na Kieslowski, akustické kytary se tu totiž setkávají s citlivou elektronikou Tomáše Havlena. Písničkář přitom působí jako charismatický civilní hitmaker, kterému posluchač věří a jehož pocity v sobě mají zároveň určitou univerzálnost, která je činí srozumitelnými.

Palec nahoru: hitová (a vlastně i) koncepční nahrávka.
Palec dolů: Marie tomu vlastně chybí, některé texty balancují na hraně patosu.
Top Track: Do tmy je daleko
Zkuste zde:

Martin Geišberg - Na modré planéte

Žánr: fair trade písničkářství
Vydáno: 6. 9. 2019
Songů: 10

Klimatická změna a obecně otázka ekologie byla možná největším celosvětovým a celospolečenským tématem loňského roku. Není tedy divu, že ji reflektovali i někteří hudebníci. Patří k nim i písničkář Martin Geišberg, který na podzim vydal se desku Na modré planéte.

Název nahrávky je odvozen z textu skladby Grétka. Ta samozřejmě odkazuje k představitelce hnutí Fridays for Future, ale zároveň je i jakýmsi trauermaršem za "Matku Zemi." Také některé další písně často zpracovávají konflikt mezi "čistou" přírodou a "zkaženou" civilizací. Pozice Martina Geišberga, připomínajícího zjevem i neškoleným pěveckým projevem šamana, je v tomto střetu jasná. I když deska je většinou spíše lyrická než útočná.

Na ploše necelých padesáti minut se prolíná Martinův projekt Sandonoriko a skupina Balkansambel. Album tak nabízí jak temperamentní balkánskou dechovku, tak meditativní kousky, odkazující například k Bílému infernu.

Palec nahoru: hudebně pestré album s jasným poselstvím.
Palec dolů: v některých případech možná až moc patetické.
Top Track: O čosi skôr (spolu s Vodou nejlepší balkánská dechovka široko daleko!)
Zkuste zde:
 

Živé kvety - Salto na rozlúčku

Žánr: folk rock
Vydáno: 27. 9. 2019
Songů: 9

Živé kvety jsou nenápadnou institucí (česko)slovenské alternativní scény, na které se pohybují už čtvrt století. Jejich hudba za ty roky ztratila původní punkový drive, ne ale svou autenticitu a poetiku. Tyto atributy totiž zůstávají i na aktuální nahrávce Salto na rozlúčku.

Ačkoliv se velká část nahrávky pohybuje v podstatě v hájemství folk & country, díky produkci Roberta Pospiše a Martina Sillaye působí nahrávka syrověji, než předchozí desky skupiny. Živé kvety ani zde neohromují virtuózními výkony a intonace zpěvačky a textařky Lucie Piussi je často nejistá, to ale možná jen přispívá pocitu "pravdivosti" a upřímnosti.

Albem překvapivě prochází určitý pocit rezignace. Jakoby Piussi ztratila energii na boj s větrnými mlýny, do kterého se na předchozích nahrávkách často pouštěla. Na Saltu na rozlúčku se tak soustředí více na její vlastní problémy a pocity. Což vlastně není na škodu.

Palec nahoru: Živé kvety si jdou svým tempem!
Palec dolů: ne každému nový způsob produkce sedne.
Top Track: Idem si svojím tempom
Zkuste zde:
 

Ondřej Kyas - Solárium

Žánr: folktronica
Vydáno: 23. 9. 2019
Songů: 14

Jako zbylí dva členové skupiny Květy měl loni také Ondřej Kyas vydat nahrávku v rámci společného projektu YM. Z tohoto konceptu sice z nějakého důvodu sešlo, z plánované folktronické desky ale naštěstí ne. Jen vyšla pod názvem Solárium až letos a pod Kyasovým jménem.

Solárium je sluchátková podzimní nahrávka par excellance. Ondřej Kyas se zde představuje v roli kutilského folkaře, v jehož hudbě se akustické kytary přirozeně střídají a prolínají se syntezátory a množstvím neidentifikovatelných zvuků a ruchů. Výsledek ale působí kompaktně, všechny písně totiž spojuje určitá zasněnost až melancholie.

"Já utíkal jsem pryč jak rozzuřený stroj. Do láku melancholie naložit svůj nepokoj." Texty jsou plné (minimálně zdánlivě) volných asociací, ale často také chladně přesně vykreslených situací. Stejně jako hudba samotná nelapají posluchače na první dobrou, ale spíš trpělivě vyčkávají, až si tito na Solárium udělají čas.

Palec nahoru: viz první větu druhého odstavce.
Palec dolů: ne každá z 14 písní má tah Baletek.
Top Track: Na2kila
Zkuste zde:
 

Vladimír Merta - Ballades De Prague

Žánr: folk
Vydáno: 1969                                                 MikRETROcenze: občas se vyplatí sfouknout prach!
Songů: 8

Album Ballades De Prague Vladimíra Merty letos oslavilo celých padesát let od vydání. Tato první nahrávka tuzemského písničkářství představuje jeden z mnoha nečekaných příběhů z dějin populární hudby a zároveň dobrý důvod pro návrat rubriky MikRETROcenze.

Francouzský název alba nebyl zvolen z dnes tak časté touhy po světovosti. Ballades De Prague totiž světové je. Vladimír Merta se k jeho natočení dostal v podstatě náhodou v průběhu svého pobytu ve Francii v roce 1968 a u francouzského labelu Disques Vogue nahrávka vyšla. V Československu se tedy šířila pouze formou zvěstí.

Písničkář, známý pro své mnohavrstevnaté texty i neortodoxní přístup k písňové struktuře na přání vydavatele kromě skladeb, které dodnes představují pilíř jeho tvorby (Chtít chytit vítr, III. perníková válka, Pomeranče Hieronyma Bosche) nahrál také lidovky nebo koledu Nesem vám noviny. Tento absurdní mix ale funguje i po padesáti letech.

A co bylo dál?
Vladimír Merta se v následujícím půlstoletí ukázal jako možná nejvýznamnější zástupce první generace folkových písničkářů u nás. Jeho tvorba je lemována všemožnými experimenty, které vlastně naznačuje už debut Ballades De Prague.

Zkuste zde:
 

Vladimír Mišík - Jednou tě potkám

Žánr: folk rock
Vydáno: 4. 10. 2019
Songů: 14

Také letošní rok přinesl další příspěvek do vděčné série "mladí muzikanti točí se svými hrdiny desky o stáří." Po Václavu Neckářovi nebo Wabim Daňkovi tentokrát přišel na řadu Vladimír Mišík. A i v jeho případě se jedná o jeden z vrcholů hudebníkovy (dnes již více než půl století trvající) kariéry, což potvrzuje i fakt, že jeho recenze málokdy sahají po menším než stoprocentním hodnocení.

Album Jednou tě potkám přirozeně pokračuje v cestě, nastoupené už Mišíkovou eponymní nahrávkou z roku 1976. Také zde se autorská "hospodská blues" prolínají se zhudebněnými básněmi Václava Hraběte nebo Bohuslava Reynka. V obou polohách působí Mišík autenticky a na svých 72 let také ve velmi dobré hlasové formě.

Ačkoliv se Vladimír Mišík rád označuje za rockera, hudebně měl vždy blíže k akustickému zvuku. To rozpoznal také Petr Ostrouchov, který se svým prvoligovým all stars bandem Blue Shadows písně obalil do "americana" hávu a ukázal zpěváka v odstínech, ve kterých by to s ETC nebylo možné.

Palec nahoru: vlastně obyčejné písničky, ale přesto neobyčejná nahrávka.
Palec dolů: Brothers jen tak tak balancuje na hraně patosu.
Top Track: Jednou

Zkuste zde:
 

Milan André - Who Am I?

Žánr: indie folk
Vydáno: 15. 2. 2019
Songů: 12

Narodil se v Kanadě, po rodičích zdědil mix slovenské, afroamerické a kubánské krve, svůj debut natočil v Londýně a vydal v bratislavském Slnko records. Milan André naštěstí nevyčnívá jen tímto exoticismem, ale také svou hudbou.

Debutové album Who Am I? si Milan André sám nahrál i produkoval. Projevil přitom až překvapivou míru střídmosti a většina písní tak stojí pouze na jeho soulovém hlasu a akustické kytaře, kombinující fingerpicking nebo perkusivní techniky. V názvucích se zde sice objevují také další nástroje nebo navrstvené vokály, nikdy ale nesklouzne k módnímu "velkému" zvuku.

Toto intimní zpracování Andréovy písně bez problému ustojí. Skladbám jako Further, Last The Night nebo Throne možná ještě přidává na působivosti. Who Am I? tak mimo jiné ukazuje, že otřepaná kombinace kluka z kytarou může znít pořád moderně.

Palec nahoru: tyjo, objev velký!
Palec dolů: proč se Last The Night ještě nehraje v každém rádiu?
Top Track: Further
Zkuste zde:
 

Hm... - Nevadí

Žánr: písničky
Vydáno: 3. 10. 2019
Songů: 12

Ještě v roce 2011 se Klukovinami radovali z všudypřítomné roztomilé drobotiny, o dva roky později na Lovu zdar už hasili manželské a další krize. To asi nešlo jen tak hladce, protože následující zprávu o svém aktuálním rozpoložení vydala skupina Hm... až letos. Tentokrát jí prostupuje pocit smíření, který ostatně naznačuje i název nahrávky: Nevadí.

Zatímco doposud byly desky Hm... poskládané především z originálně zhudebněných básnických textů, Nevadí je až na několik málo výjimek autorské a pod většinou písní je podepsán frontman Marek Doubrava (ve všech svých podobách). Možná proto je album koncepčně asi nejsepjatější v dosavadní diskografii skupiny.

Ačkoliv většina skladeb reflektuje únavu ze života nebo chladnoucí city, je jejich celkové vyznění vlastně optimistické. Může za to především trademark kapely: hravá a nápaditá instrumentace ve spojení s bohatým vokálním arzenálem všech hudebníků a samozřejmě i nosné melodie.

Palec nahoru: Hm... jsou schopni silné výpovědi i bez cizích textů.
Palec dolů: já měl ty jejich básníky vlastně hodně rád!
Top Track: Přijdeš domů

Zkuste zde:
 

Edo Klena & Klenoty - Vata

Žánr: rock
Vydáno: 26. 7. 2019
Songů: 15

Ať už jako sólový písničkář nebo jako frontman rockových kapel vystupuje více než třicet let. A přestože může v kontextu současné slovenské scény působit jako anachronistická postava z hudebního skanzenu, Edo Klena nezahálí a letos tak vydal se svými Klenoty po třech letech novou desku Vata.

Album pokračuje v tradici předchozích nahrávek. Klena je především dobrý pozorovatel a na Vatě plynule přechází z písní osobního charakteru do politiky i od humoru k filozofování. Najdeme tu tak popis detektivního pátrání po ztracených brýlích (spoiler alert: ano, byly na čele), reakci na vraždu Jána Kuciaka a jeho partnerky i trefný políček svým kolegům z hudební branže.

Klenoty jsou žánrově poměrně verzatilní a pestrosti alba pomohly i duety s Katarínami Knechtovou a Koščovou. Při poslechu nahrávky je ale zřejmé, že Klenův zpěv funguje mnohem lépe při akustičtějších polohách (Hlavne nerušiť, Bol som tu) než v rockově zatěžkaných kusech.

Palec nahoru: stará písničkářská škola (haha, to už jsem psal i u předchozí desky).
Palec dolů: stará písničkářská škola (haha, to už jsem psal i u předchozí desky).
Top Track: Bol som tu

Zkuste zde:
 

Divnotaj - Večerní rána

Žánr: indie folk s pozounem
Vydáno: 21. 8. 2019
Songů: 4

Pod názvem Divnotaj se původně skrýval sólový písničkářský projekt kytaristy Dalibora Hrubeše (MarZ, Emozpěv). Jako v tolika jiných případech se ale také Divnotaj postupem času rozrůstal o další členy a debutové EP Večerní rána ho tak představuje v plnohodnotné kapelní sestavě.

Název alba poměrně výstižně definuje líně melancholickou náladu, která prochází všemi písněmi. Velmi působivě v tomto kontextu funguje především spojení křehkého hlasového (a vlastně i kytarového) projevu hlavního protagonisty s pozounem Štěpána Janouška.

Také ostatní hudebníci Hrubešovu kostru tvůrčím způsobem obalují a EP tak na necelých dvaceti minutách cestuje od alternativnímu folku k najazzlému rapu, přičemž možná nejsilnější je tak paradoxně právě v instrumentálních pasážích. Snad se tedy v tomto složení nejedná o jednorázový projekt, ale o ochutnávku věcí příštích.


Palec nahoru: příjemně nevtíravá a podzimně melancholická nahrávka.
Palec dolů: na písničkáře někdy až podezřele bezobsažné působící texty.
Top Track: Tak akorát

Zkuste zde:
 

YM - Lorenzovi hoši

Žánr: country
Vydáno: 4. 12. 2018
Songů: 12

Členové skupiny Kiss se v roce 1986 rozhodli, že bude skvělé, když všichni zároveň vydají své sólové desky. O třicet let později přešla k obdobné taktice i skupina Květy. Už dva členové tohoto tria tak loni pod hlavičkou YM zveřejnili svá alba a zbývající třetí by se měla objevit v průběhu letošního roku.

Každé album je žánrové, perkusionista Aleš Pilgr tak stojí za elektronickým Japoncem, frontman Martin E. Kyšperský je autorem country nahrávky Lorenzovi hoši. Na té ho kromě zbytku Květů doprovází i kytarista Petr Uvira nebo Mucha. 

Kyšperského Lorenzovi hoši využívají zažitých žánrových klišé a album je tak plné postav dobrodruhů, karbaníků, tuláků, kriminálníků a psanců. V textech není daleko k výstřelům, ale naopak ani k přírodní lyrice. Podobně "předvídatelná" je i hudební stránka, ve které nechybí rezofonické kytary, banja, housle a táborákové refrény. Lorenzovi hoši dobře vyvažují poctu žánru s lehkou ironií.

Palec nahoru: hele ona je to vlastně dobrá hudba.
Palec dolů: škoda, že se jedná jen o jednorázový projekt.
Top Track: S cizíma koňma

Zkuste zde: