Saze - Singly 1970 - 1988

Žánr: československý freak folk
Vydáno: 20. 3. 2020
Songů: 15

Audioarchiv kdysi státního vydavatelství Supraphon dodnes skrývá mnohé poklady. Některé z nich se pravidelně dostávají na světlo světa ve zvukově vyčištěných verzích, což se na konci března stalo také s nahrávkami skupiny Saze. Ta vznikla už v šedesátých letech, kdy byl jejím členem také Ivan Král, postupně se ale z rockové kapely stalo folkové duo, jehož pevnou součástí byl jen multiinstrumentalista a zpěvák Jiří Burian.

Zejména singly z počátku sedmdesátých let stojí za poslech. Mísí se v nich totiž vliv šedesátkového psychedelického folku, vícehlasů CSN(Y) a poetiky absurdna. Některé písně svůj původní smysl ztratily v průběhu času, jiné ho neměly nikdy, jejich dadaistický humor ale funguje i dnes.

Na pozdějších nahrávkách se sestava rozšiřovala o další hudebníky (v některých skladbách účinkuje i Radim Hladík), Saze využívali možnosti studiové techniky, přiblížili se k nové vlně a nonsensový humor se přenesl spíše do hudební roviny. Původní kouzlo se ale vytrácelo, což potvrdily i polistopadové pokusy o resuscitaci Sazí.

Palec nahoru: "Kdopak umí z člověků, schovat kombajn pod deku?"
Palec dolů: škoda, že Saze nezůstali u své akustické verze.
Top Track: 1 560 000 permoníků
Zkuste zde:
 

Archívny Chlapec - Zapadákov

Žánr: folk
Vydáno: 13. 3. 2020
Songů: 12

Koncerty a festivaly se sice ruší, to ale neznamená, že by umělci za časů koronaviru přestali tvořit. V posledních dnech vydal u Slnko Records svou novou desku slovenský písničkář Archívny Chlapec a jeho Zapadákov je ideálním soundtrackem do domácí karantény.

Po experimentech s elektronikou na předchozím Tranzitu představuje Zapadákov radikální návrat ke kořenům. Prakticky pouze za doprovodu akustické kytary (a hostující zpěvačky Prune) deklamuje Archívny Chlapec se svou typickou naléhavostí texty, náležící k tradici "konfesních" písničkářů. Také aktuální nahrávka je tak upřímnou sondou do jeho života, vztahu i vnitřních monologů.

Jakýmsi leitmotivem Zapadákova je umění zastavit se a přerušit každodenní stereotyp a shon. "A náhle sa nie je kam náhliť" konstatuje v tomto kontextu Archívny Chlapec v písni Nemám rád poviedky. Sice nechtěně, ale o to trefněji tak vystihuje atmosféru posledních (a následujících) dní.

Palec nahoru: upřímné a na dřeň ohlodané písničkářství.
Palec dolů: některé písně zbytečně natahované.
Top Track: Môžeme si to dovoliť
Zkuste zde:
 

Teepee - Where the Ocean Breaks

Žánr: indie folk
Vydáno: 31. 1. 2020
Songů: 11

Duo Teepee už dávno přerostlo svou rodnou Plzeň a vlastně i Českou republiku. Po pěti letech existence se totiž dvojice může pochlubit slušnou řádkou zahraničních koncertů, takže v tomto kontextu nepřekvapí, že letošní album Where the Ocean Breaks nahrála dvojice ve Vídni pod dohledem britského producenta Toma O. Marshe a desku následně vydala u berlínského labelu Springstoff.

Album také zcela nečesky zní a odráží hlavně vliv interpretů typu RY X nebo i Bon Iver. Oproti předchozím nahrávkám má nová deska bohatší a současně znějící zvuk, pod ním ale zůstávají dobré písničky s chytlavými melodiemi. Nechybí samozřejmě ani hlavní trademark Teepee, kterým je prolínání vokálů Miroslava Patočky a Terezy Lavičkové.

Skladby se pohybují na rozmezí od melancholicky zasněného singer-songwritingu po aktuální pop s nádechem elektroniky a přídomkem alternativní. Zejména ty tanečnější a optimističtější skladby jako "Moonlight Rainbow" nebo "Parallel World" přitom mají šanci oslovit prakticky každého.

Palec nahoru: dotažená nahrávka, ze které jsou znát ambice.
Palec dolů: některé skladby příliš generické, zejména závěr nahrávky natahovaný.
Top Track: Moonlight Rainbow
Zkuste zde:
 

Nina Rosa - Discover

Žánr: world music
Vydáno: 23. 10. 2019
Songů: 10

Na tuzemské scéně je neustále co objevovat. Důkazem budiž také trio Nina Rosa v čele s houslistkou a zpěvačkou Ninou Marinovou. To si ostatně objevování vetklo do názvu své debutové nahrávky Discover. Album sice vyšlo už loni v říjnu, pokud jste se k němu ale doteď nedostali, stojí zato tuto chybu napravit.

Skupinu Nina Rosa tvoří študovaní hudebníci, v jejichž dosavadním životopisu figurují například jména jako punkový kabaret První hoře, barokně-jazzoví Transitus Irregularis nebo neošansonová Voila. Právě tvorba této skupiny se v hudbě Nina Rosa odráží možná nejvíce.

Discover stojí na akustickém zvuku a zpěvných melodiích, díky nastíněné hudební všežravosti jednotlivých členů tria je ale mnohem pestřejší. Nina Rosa tu vyzobává prvky z nespočtu žánrů a přesazuje je do nových kontextů. Neutápí se přitom v bezúčelném experimentování, zní aktuálně a umí být přístupná i pro "normální lidi".

Palec nahoru: nápaditě zaranžované písničky a zároveň vlastně jedna z desek roku.
Palec dolů: eklektičnost má za výsledek menší míru osobitosti.
Top Track: Szalej
Zkuste zde:
 

Pavel Čadek - Cellofolk

Žánr: písničkářství
Vydáno: 25. 10. 2019
Songů: 13

Současná doba nejspíše očividně přeje písničkářům, kteří se snaží publikum spíše pobavit, než cokoliv jiného. Prosadit se na této scéně není úplně jednoduché, Pavlu Čadkovi se to ale daří a to nejen díky netypickému doprovodnému nástroji, po kterém ostatně pojmenoval i své debutové album (a jako by jich už teď nebylo málo, tak rovnou celý žánr).

Violoncello je dominantní také na samotné nahrávce, kde mu přizvukuje pouze cajon nebo akordeon. Pavel Čadek tak odolal současnému trendu popového zvuku a drží se skromnějšího folkového aranžmá, i když se nebrání ani vlivům hip-hopu. Pro svůj neoposlouchaný zvuk dokáže Cellofolk udržet pozornost po celé ploše nahrávky.

Ta se skládá z větší části z písní veselých, milostných a veselých milostných. Jejich autor přitom překvapí hned první písní Dobrý den, která je s prohlášeními jako "Nemám co číct, fakt nic/Snad jen, že cello prosím do odposlechu trochu víc" vlastně trefným sebeironickým příspěvkem na diskuze o vyprázdněnosti současných písničkářů.

Palec nahoru: originální hlas (a hlavně zvuk) na současné písničkářské scéně.
Palec dolů: ne že by citovaná píseň neobsahovala špetku pravdy.
Top Track: Ona má
Zkuste zde:
 

Martin Geišberg - Na modré planéte

Žánr: fair trade písničkářství
Vydáno: 6. 9. 2019
Songů: 10

Klimatická změna a obecně otázka ekologie byla možná největším celosvětovým a celospolečenským tématem loňského roku. Není tedy divu, že ji reflektovali i někteří hudebníci. Patří k nim i písničkář Martin Geišberg, který na podzim vydal se desku Na modré planéte.

Název nahrávky je odvozen z textu skladby Grétka. Ta samozřejmě odkazuje k představitelce hnutí Fridays for Future, ale zároveň je i jakýmsi trauermaršem za "Matku Zemi." Také některé další písně často zpracovávají konflikt mezi "čistou" přírodou a "zkaženou" civilizací. Pozice Martina Geišberga, připomínajícího zjevem i neškoleným pěveckým projevem šamana, je v tomto střetu jasná. I když deska je většinou spíše lyrická než útočná.

Na ploše necelých padesáti minut se prolíná Martinův projekt Sandonoriko a skupina Balkansambel. Album tak nabízí jak temperamentní balkánskou dechovku, tak meditativní kousky, odkazující například k Bílému infernu.

Palec nahoru: hudebně pestré album s jasným poselstvím.
Palec dolů: v některých případech možná až moc patetické.
Top Track: O čosi skôr (spolu s Vodou nejlepší balkánská dechovka široko daleko!)
Zkuste zde:
 

Živé kvety - Salto na rozlúčku

Žánr: folk rock
Vydáno: 27. 9. 2019
Songů: 9

Živé kvety jsou nenápadnou institucí (česko)slovenské alternativní scény, na které se pohybují už čtvrt století. Jejich hudba za ty roky ztratila původní punkový drive, ne ale svou autenticitu a poetiku. Tyto atributy totiž zůstávají i na aktuální nahrávce Salto na rozlúčku.

Ačkoliv se velká část nahrávky pohybuje v podstatě v hájemství folk & country, díky produkci Roberta Pospiše a Martina Sillaye působí nahrávka syrověji, než předchozí desky skupiny. Živé kvety ani zde neohromují virtuózními výkony a intonace zpěvačky a textařky Lucie Piussi je často nejistá, to ale možná jen přispívá pocitu "pravdivosti" a upřímnosti.

Albem překvapivě prochází určitý pocit rezignace. Jakoby Piussi ztratila energii na boj s větrnými mlýny, do kterého se na předchozích nahrávkách často pouštěla. Na Saltu na rozlúčku se tak soustředí více na její vlastní problémy a pocity. Což vlastně není na škodu.

Palec nahoru: Živé kvety si jdou svým tempem!
Palec dolů: ne každému nový způsob produkce sedne.
Top Track: Idem si svojím tempom
Zkuste zde:
 

Longital - Mauna

Žánr: ambiciózní pop
Vydáno: 20. 9. 2019
Songů: 9

Na svých předchozích nahrávkách se Longital představili v tolika různých odstínech a variacích, že jeden nikdy neví, co přijde dál. Jen tedy už ze zvyku tuší, že výsledek bude stát za poslech. To platí i v případě letošní řadovky Mauna.

Všemi devíti písněmi (nebo lépe řečeno kompozicemi) prostupuje téma ticha, nahlížené z různých perspektiv a v různých situacích. Mauna jako celek tak připomíná, že v naší uspěchané a egoisticky ukřičené době plné prázdných slov, je právě ticho ctností.

I tentokrát se Longital vydávají na jiné zvukové pole: už tak hudebně verzatilní základní trio zde doplňují respektovaní jazzmani Oskar Török a Rasťo Uhrík a nebo rovnou celý orchestr. Rozsáhlá stopáž skladeb poskytuje dostatečný prostor pro práci s barvami jednotlivých nástrojů i jejich souzvuků. Výsledek tak přes důraz na akustický zvuk a přes zmiňovaný koncept nahrávky tichý rozhodně nejsou.

Palec nahoru: mistrovský soundtrack k líným chladným večerům.
Palec dolů: chybějí nosnější melodie.
Top Track: Len sme sa dívali
Zkuste zde:
 

-123min. - Les

Žánr: funky
Vydáno: 20. 9. 2019
Songů: 9

Comeback -123min. konečně vyústil také v rozšíření dosavadní diskografie kapely. Letošní nahrávka Les vychází necelých deset let po svém předchůdci a reflektuje změny, ke kterým v uplynulé době došlo. Mezi ty patří především skutečnost, že na pozici bubeníka je tentokrát jazzman Dano Šoltys a že nový repertoár skupiny je takřka kompletně v češtině.

Oproti předchozím deskám působí Les vyklidněněji, na což má bezesporu vliv akustický projekt, se kterým frontman Zdeněk Bína v posledních letech vystupoval. Vrcholem tohoto směřování je náladotvorná a více než sedmiminutová titulní kompozice, jejíž témbrový charakter ovlivňuje i angažmá francouzského trumpetisty Erika Truffaze.

To ale neznamená, že by kapela zapomněla na své funkové základy. I přes limitující tříčlenné složení jsou Minuty schopné vyprodukovat komplexní polyrytmické struktury, při jejichž poslechu se nelze ubránit pohybu. O esenci čirého muzikanství u všech hudebníků a o tom, že Bína je asi náš největší guitar hero se asi není třeba rozepisovat.

Palec nahoru: hudba s feelingem, který je u nás jinak spíše výjimečný.
Palec dolů: Bínovo "kňourání" může některé posluchače iritovat.
Top Track: Les
Zkuste zde:
 

Vladimír Merta - Ballades De Prague

Žánr: folk
Vydáno: 1969                                                 MikRETROcenze: občas se vyplatí sfouknout prach!
Songů: 8

Album Ballades De Prague Vladimíra Merty letos oslavilo celých padesát let od vydání. Tato první nahrávka tuzemského písničkářství představuje jeden z mnoha nečekaných příběhů z dějin populární hudby a zároveň dobrý důvod pro návrat rubriky MikRETROcenze.

Francouzský název alba nebyl zvolen z dnes tak časté touhy po světovosti. Ballades De Prague totiž světové je. Vladimír Merta se k jeho natočení dostal v podstatě náhodou v průběhu svého pobytu ve Francii v roce 1968 a u francouzského labelu Disques Vogue nahrávka vyšla. V Československu se tedy šířila pouze formou zvěstí.

Písničkář, známý pro své mnohavrstevnaté texty i neortodoxní přístup k písňové struktuře na přání vydavatele kromě skladeb, které dodnes představují pilíř jeho tvorby (Chtít chytit vítr, III. perníková válka, Pomeranče Hieronyma Bosche) nahrál také lidovky nebo koledu Nesem vám noviny. Tento absurdní mix ale funguje i po padesáti letech.

A co bylo dál?
Vladimír Merta se v následujícím půlstoletí ukázal jako možná nejvýznamnější zástupce první generace folkových písničkářů u nás. Jeho tvorba je lemována všemožnými experimenty, které vlastně naznačuje už debut Ballades De Prague.

Zkuste zde:
 

Vladimír Mišík - Jednou tě potkám

Žánr: folk rock
Vydáno: 4. 10. 2019
Songů: 14

Také letošní rok přinesl další příspěvek do vděčné série "mladí muzikanti točí se svými hrdiny desky o stáří." Po Václavu Neckářovi nebo Wabim Daňkovi tentokrát přišel na řadu Vladimír Mišík. A i v jeho případě se jedná o jeden z vrcholů hudebníkovy (dnes již více než půl století trvající) kariéry, což potvrzuje i fakt, že jeho recenze málokdy sahají po menším než stoprocentním hodnocení.

Album Jednou tě potkám přirozeně pokračuje v cestě, nastoupené už Mišíkovou eponymní nahrávkou z roku 1976. Také zde se autorská "hospodská blues" prolínají se zhudebněnými básněmi Václava Hraběte nebo Bohuslava Reynka. V obou polohách působí Mišík autenticky a na svých 72 let také ve velmi dobré hlasové formě.

Ačkoliv se Vladimír Mišík rád označuje za rockera, hudebně měl vždy blíže k akustickému zvuku. To rozpoznal také Petr Ostrouchov, který se svým prvoligovým all stars bandem Blue Shadows písně obalil do "americana" hávu a ukázal zpěváka v odstínech, ve kterých by to s ETC nebylo možné.

Palec nahoru: vlastně obyčejné písničky, ale přesto neobyčejná nahrávka.
Palec dolů: Brothers jen tak tak balancuje na hraně patosu.
Top Track: Jednou

Zkuste zde:
 

Milan André - Who Am I?

Žánr: indie folk
Vydáno: 15. 2. 2019
Songů: 12

Narodil se v Kanadě, po rodičích zdědil mix slovenské, afroamerické a kubánské krve, svůj debut natočil v Londýně a vydal v bratislavském Slnko records. Milan André naštěstí nevyčnívá jen tímto exoticismem, ale také svou hudbou.

Debutové album Who Am I? si Milan André sám nahrál i produkoval. Projevil přitom až překvapivou míru střídmosti a většina písní tak stojí pouze na jeho soulovém hlasu a akustické kytaře, kombinující fingerpicking nebo perkusivní techniky. V názvucích se zde sice objevují také další nástroje nebo navrstvené vokály, nikdy ale nesklouzne k módnímu "velkému" zvuku.

Toto intimní zpracování Andréovy písně bez problému ustojí. Skladbám jako Further, Last The Night nebo Throne možná ještě přidává na působivosti. Who Am I? tak mimo jiné ukazuje, že otřepaná kombinace kluka z kytarou může znít pořád moderně.

Palec nahoru: tyjo, objev velký!
Palec dolů: proč se Last The Night ještě nehraje v každém rádiu?
Top Track: Further
Zkuste zde:
 

Edo Klena & Klenoty - Vata

Žánr: rock
Vydáno: 26. 7. 2019
Songů: 15

Ať už jako sólový písničkář nebo jako frontman rockových kapel vystupuje více než třicet let. A přestože může v kontextu současné slovenské scény působit jako anachronistická postava z hudebního skanzenu, Edo Klena nezahálí a letos tak vydal se svými Klenoty po třech letech novou desku Vata.

Album pokračuje v tradici předchozích nahrávek. Klena je především dobrý pozorovatel a na Vatě plynule přechází z písní osobního charakteru do politiky i od humoru k filozofování. Najdeme tu tak popis detektivního pátrání po ztracených brýlích (spoiler alert: ano, byly na čele), reakci na vraždu Jána Kuciaka a jeho partnerky i trefný políček svým kolegům z hudební branže.

Klenoty jsou žánrově poměrně verzatilní a pestrosti alba pomohly i duety s Katarínami Knechtovou a Koščovou. Při poslechu nahrávky je ale zřejmé, že Klenův zpěv funguje mnohem lépe při akustičtějších polohách (Hlavne nerušiť, Bol som tu) než v rockově zatěžkaných kusech.

Palec nahoru: stará písničkářská škola (haha, to už jsem psal i u předchozí desky).
Palec dolů: stará písničkářská škola (haha, to už jsem psal i u předchozí desky).
Top Track: Bol som tu

Zkuste zde:
 

Divnotaj - Večerní rána

Žánr: indie folk s pozounem
Vydáno: 21. 8. 2019
Songů: 4

Pod názvem Divnotaj se původně skrýval sólový písničkářský projekt kytaristy Dalibora Hrubeše (MarZ, Emozpěv). Jako v tolika jiných případech se ale také Divnotaj postupem času rozrůstal o další členy a debutové EP Večerní rána ho tak představuje v plnohodnotné kapelní sestavě.

Název alba poměrně výstižně definuje líně melancholickou náladu, která prochází všemi písněmi. Velmi působivě v tomto kontextu funguje především spojení křehkého hlasového (a vlastně i kytarového) projevu hlavního protagonisty s pozounem Štěpána Janouška.

Také ostatní hudebníci Hrubešovu kostru tvůrčím způsobem obalují a EP tak na necelých dvaceti minutách cestuje od alternativnímu folku k najazzlému rapu, přičemž možná nejsilnější je tak paradoxně právě v instrumentálních pasážích. Snad se tedy v tomto složení nejedná o jednorázový projekt, ale o ochutnávku věcí příštích.


Palec nahoru: příjemně nevtíravá a podzimně melancholická nahrávka.
Palec dolů: na písničkáře někdy až podezřele bezobsažné působící texty.
Top Track: Tak akorát

Zkuste zde:
 

No Heroes - Heart Beats

Žánr: pop rock
Vydáno: 5. 10. 2018
Songů: 4

Vlastně učebnicový případ: před deseti lety měli No Heroes našlápnuto, vyhrávali hudební soutěže a dle dobových předpovědí je čekala velká budoucnost. Ta ale nepřišla a ambice zcela nenaplnil ani personálně propojený Tommy Indian. Deset let po vydání debutu Heart One se teď No Heroes vrací s jeho následovníkem ve formě EP Heart Beats.

Opakovat chyby našich předků a prorokovat skupině bůhvíco by dnes už bylo mimo mísu. Prorokovat je ale možné posluchačům a to hlavně příjemný kytarový pop rock tradičního střihu. Na čtveřici skladeb je znát skladatelská, hráčská a vlastně i aranžérská vyzrálost No Heroes a různorodě působící písně tak spojuje kromě silných melodických nápadů hlavně charismatický vokál Čechoameričana Thomase Kliky.

Všechny čtyři písně jsou na první poslech hitovky, na druhou stranu jim ale chybí to něco, čím by se skupina podstatněji vyčnívala z řady žánrově spřízněných souborů.

Palec nahoru: po všech stránkách poctivá,
Palec dolů: i když možná ne dostatečně osobitá nahrávka.
Top Track: Walking in the Streets

Zkuste zde: