K poslechu je další díl rozhlasového pořadu, vykrádající tento blog. Tématem patnáctého dílu Šrájova ČeSla je slovíčkaření a zazní skladby Ondřeje Soldána, Jananasu, Timudej, MC Geye a Prago Union. Vše samozřejmě za doprovodu zasvěceného komentáře autora tohoto blogu.
Na jubilejní desáté album bratislavské stálice Živé kvety se čekalo čtyři roky, nejdéle v historii souboru. Stejně jako v případě předchozí desky Oľga, Ideš Svojím Tempom! se skupina pohybuje více v oblasti intimního písničkářství.
Dějištěm většiny skladeb desky je Bratislava, na kterou Lucie Piussi často nahlíží s nostalgií, dokáže jí ale vmést do tváře působivý rozsudek, nekrolog a vyznání lásky dohromady ve formě opusu Bratislava II.
To platí pro celou desku, která je na poměry skupiny poměrně smířlivá a optimistická, nezapomíná ale ani na zdravou dávku angažovanosti, jejíž produktem je například rapem střižený hit To, čo nás spája.
Živé kvety vždy patřily mezi skupiny, u kterých se vyplatí jít hlavně po textové stránce. Nové poschodia totiž ukazují kapelu poetičtější než kdy předtím.
Palec nahoru: skvělý zvuk od Lososound, angažování Joža Bariny. Palec dolů: možná právě v této době by se hodila spíše političtější tvář skupiny.
"Muzika je skvělá, když je v ní víc myšlenek než kytarovejch sól," hlásali v osdesátkách Dead Kennedys. Letošní desetipalec bratislavských RozpoR tyto nároky Jello Biafry pro skvělou muziku splňuje.
Na rozdíl od spousty ostatních kapel scény totiž RozpoR pořád neunavilo stát si za svým a vykřičet do světa svou filosofii a názory. Ostatně také RozpoR mají talent na texty, které je jedna radost citovat. Slyš například slogan "Písať songy s postojom, to je snaď normálne. Nie je na tom nič extrémne či radikálne," který zazní v titulní a dost dobře možná také nejlepší skladbě desky.
S punkovou přímočarostí textů tentokrát trochu kontrastuje stránka hudební, kde se skupina nebála použít banjo, akustické kytary a nebo jednu z písní přímo postavit na citaci Gershwina. Což samozřejmě neznamená, že se nedočkáme klasických punkrockových sypaček.
Palec nahoru: hudba s názorem a "vlastným xichtem..." Palec dolů: ...která je dnes bohužel nedostatkovým zbožím.
Žánr: Vracejte konve na místa Vydáno: 30.5. 2016 Songů: 15
František Štorm se očividně nerad nudí, a tak když polevily aktivity, spojené s projektem Mortal Cabinet, vrhl se na další desku Master's Hammer. Ta vyšla letos v květnu pod názvem Formulae.
Deska je typickým produktem Master's Hammer od dob vydání alba Vracejte konve na místo. Nejednotvárný a přesto od prvních vteřin osobitého kytarového oparu rozpoznatelný rukopis, ironicky nihilistické a tentokrát také trochu vulgární texty, mísící archaickou mluvu s předpovědí apokalypsy a samozřejmě ikonické chrčení Františka Štorma, doplňované občasnými melodickými úlety páně Necrococka.
Oproti předchozí nahrávce Vagus Vetus stojí Formulae na živých bicích a komplikovanějších strukturách, umožňujících větší trvanlivost. Na druhou stranu ale mohou zlé jazyky tvrdit, že se jedná pouze o další datadisk ke Konvím.
Palec nahoru: prostě hudební kombinace zralá na zápis do UNESCO. Palec dolů: občasné sluchové deja vu, přehnaná stopáž.
Stálá partnerka a narození dcery jsou faktory, které by kdekoho přiměly usadit se. Ne tak neposednou veršotepeckou mysl vůdce šišlámu Kata, a tak Prago Union letos vydávají pátou studiovou desku, nazvanou Smrt žije.
Hodinový verbální atentát pokračuje v trendu, nastaveném předchozími deskami, ukutěnými ve Strojovně. Jakoby Kato tvořil odstřižen od dění na současné hip-hopové scéně, udržuje si svůj osobitý, i když možná trochu přežitý rukopis.
Ani po tisících rýmů mistrovi pořád nevysychá propiska a také Smrt žije je tak obsáhlou sbírkou dvojsmyslů, jejichž vysoká koncentrace přímo volá po opakovaném poslechu.
Ačkoliv se v názvu i v některých skladbách alba operuje se smrtí, je Smrt žije asi nejoptimističtější nahrávkou, kterou mají Prago Union na svědomí. Ne nadarmo je označovaná za oslavu života.
Palec nahoru: Kato do čítanek! Palec dolů: vlastně nic nového pod sluncem.
Partnerská dvojice Jakub Čermák a Andrea Čermák Knotková strávila loni se svou roční dcerou půl roku na cestách Evropou v obytném automobilu. Na cestě stihli natočit rozhlasový a filmový dokument, napsat knížku a napsat i částečně natočit desku.
Gravitace sice z velké části odráží zážitky z cest, není to ale obdoba rodinných fotek z dovolené. Na desce si zahrálo i několik muzikantů, které Cermaque a Iamme na cestě potkali a po návratu do domoviny si na nich naopak zařádili producenti jako Martin Evžen Kyšperský z Květů nebo Marek Doubrava z kapely Hm.
Deska není ani soundtrack k road movie komedii, některé písně mají dokonce silný politický nádech a duo se vyjadřuje i k problematice uprchlické krize. Kromě toho je Gravitace zároveň ukázkou symbiózy dvou silných autorských osobností a nejspíš i jednou z folkových nahrávek roku. I když, je to vůbec ještě folk?
Palec nahoru: písničkářství vzor 2016 Palec dolů: množství lidí, kteří na desce pracovali, se odrazilo na jeho roztříštěnosti. Zkuste zde: pokud chcete být v obraze, sledujte nás i na facebooku.
Než jsme pořádně stačili oplakat konec Hanby, začal bušit na naše ušní bubínky jeho právoplatný nástupce, Kovadlina. S Hanbou personálně silně propojená skupina jede ve stejně zběsilém tempu a po rozkoukávacím EP letos vydala rovnou celou studiovku.
Životy těch druhých si udržují všechny důležité rysy svého předchůdce a to včetně toho nejdůležitějšího, frontmana Banána, jehož texty opět tnou do živého. Apatie vůči nespravedlnosti, bezohlednost, stádovitost nebo aktuální stav punkové scény. To jsou některá z témat, které deska zpracovává.
Dokáže u toho navíc být až překvapivě posluchačsky vstřícná, z nekompromisního hardcoru totiž skupina míří spíše k punk rocku. Zůstává jí ale takový mix náboje a názoru, že by jí mohl kdekdo závidět. Aktuálně Seržant Peppr pro ty, kteří jsou vytknuti mimo množinu a na silnici je uvidíte zásadně s cepínem a horolezeckou výbavou.
Palec nahoru: Krasojízda pokračuje! Palec dolů: Snad tentokrát vydrží déle. (Oukej, to není zrovna palec dolů, co?)
Zkuste zde:
ohodnoťte desku na csmusic, sledujte nás i na facebooku.
Svůj nezvykle věrný fanklub letos po pěti letech potěšila novou deskou pražská skupina Jananas. Na tvorbu alba To samo bylo obětováno několik garážových vrat a reputace básníka Antonína Sovy, nedělo se tak ale zbytečně.
"One, two, three a teď přijde fór," uvádí frontwomanka a textařka Jana Infeldová desku To samo na jejím startu. Předznamenává tím téměř padesátiminutovou jízdu, plnou ironie a slovních hříček, v jejichž kadenci i kvalitě bez problému drží krok s Katem nebo MC Geyem.
A když už náhodou hlášky omrzí, pořád tu máme stránku hudební, kde se skupina výrazně vzdálila své folkové koncertní podobě a naplno využila možností studia. Rozmáchlá smyčcová aranžmá a jiné fígle sice mohly desku poslat do pekel, naštěstí se tak ale nestalo a koncertně provařené skladby tak dostali pestřejší kabátky.
Palec nahoru: plácám se do kolen i při opakovaném poslechu... Palec dolů: ...přesto hlasuji pro více skladeb ve stylu Malorážky!
Zkuste zde: ohodnoťte To samo na csmusic, sledujte Mikrorecenze i na facebooku.
Vyjměte ze světa jeho pozitivnější stránky, ty ještě pořádně přikrášlete a zpívejte o tom písničky. Buď dopadnete podobně jako devadesát procent tuzemského popu a nebo se vám podaří skončit třeba jako Vltava.
Legendární kapela kolem Roberta Nebřenského letos vydala novou desku Čaroděj. Ta si částečně drží kouzlo, pro které se Vltava kdysi stala tak populární.
Po hudební stránce je deska opět příjemně pestrá, cestuje ze žánru do žánru a zároveň si udržuje svůj retro odér. Zůstává také signifikantní poezie frontmana souboru. Musím se ale přiznat, že v některých skladbách se už Nebřenský svými láskyplnými verši dostal za hranu toho, co jsem schopen ve zdraví přežít.
Bohatě to ale nahrazují skladby jako Modrooký pán, Uplakánek nebo Anděl, Princ, Hvězdy, Plyn.
Palec nahoru: "Ty co tu maroděj ať se rychle naloděj!" Palec dolů: Varování: Hrozí předávkování láskou a optimismem!
Zkuste zde:
ohodnoťte desku na csmusic, sledujte Mikrorecenze i na facebooku.
Žánr: progresivní rock Vydáno: 1972 MikRETROcenze: občas se vyplatí sfouknout prach! Songů: 6
Na začátku sedmdesátých let Michalu Prokopovi došlo, že dosavadní kopírování soulových vzorů asi nebude ta nejlepší hudební cesta. Se svou skupinou Framus Five tedy přešel k rockové hudbě s českými texty a vzniklo tak LP Město ER.
To je ve své podstatě hodně nevyrovnané. První stranu tvoří téměř dvacetiminutová suita Město ER s textem uznávaného básníka Josefa Kainara a hudbou, mísící v sobě rockový základ s experimenty z pole soudobé vážné hudby. Ty spolu s celou orchestrací dodal mladý skladatel Petr Hannig. Výsledkem je jeden z vrcholů tuzemského art rocku.
O poznání "obyčejněji" působí druhá, písničková strana desky. Ta obsahuje pět skladeb, z nichž některé vyčnívaly více (Tys kámen, Noc je můj den), jiné méně (Kapela). Hlavně kvůli zmiňovanému titulnímu opusu ale patří Město ER ke klenotům naší rockové historie.
A co bylo dál?
Už v průběhu natáčení desky se skupina v podstatě rozpadla. Spolupracovník Petr Hannig zamířil do bažin tuzemského popu, stejně tak i Michal Prokop, který se ale dokázal vyhrabat ven, obnovit Framus a natočit další pilíře tuzemského rocku, desky Holubí Dante (1980) nebo Kolej Yesterday (1984). V roce 2016 zazněla titulní kompozice po 45 letech naživo v doprovodu s orchestrem.
Zkuste zde:
ohodnoťte Město ER na csmusic, sledujte Mikrorecenze i na facebooku.
